The Company of Wolves

Autor: Proxima


1984, Neil Jordan


Podobný film: Valerie a týden divů

Červenou Karkulku se Společenstvím vlků spojuje Freudovská analýza klasického příběhu. Vyšlo několik knih, v nichž se renomovaní psychoanalytici pokusili rozebrat skrytý význam pohádek pro psychiku člověka a osvětlit tak některé hojně používané motivy a zápletky těchto báchorek. Neil Jordan a Angela Carter však šli dál - suchý psychologický rozbor opět opředli poetickou výpravou, naivními (někdy veršovanými či jinak lingvisticky zajímavými) dialogy a atmosférou gotických hororových románů a lykantropického folkloru. Příběh se z větší části odehrává v podvědomí mladičké dívky Rosaleen, která si vysní zvláštní, romantický příběh, který by chtěla prožít každá dívka - příběh odehrávající se v 18., možná 19. století, v temném, zasněném hvozdu a kde se naivita dítěte mísí s ženskou zkušeností – protože právě tento rozpor skrývá dospívání. Dívčina obrazotvornost dává ožít nejen bizarním zvětšeninám panenek a jiných hraček, ale i surovosti – když si vysní smrt své starší sestry či vypráví matce příběh o vlkodlačí dívce, potěšení z děsu, mystiky a temnoty a lásce - ovšem spíše tělesného charakteru.

Babička své vnučce vypráví děsivé příběhy a nabádá ji nejen, aby se držela cesty, ale také aby se měla na pozoru před muži, neboť v každém muži se skrývá vlk.

Je na každém, aby si domyslel, (tak jako Freudovi příznivci), všechny vnitřní a částečně archetypické důvody dívky, proč si místo svého nezkušeného, zamilovaného vrstevníka vybrala k objevování sexuality o mnoho let staršího, šarmantního, tajemného a dominantního cizince, který jako by z oka vypadl hrdinovi jednoho z babiččiných příběhů. A který je čirou náhodou vlkodlak - vlk vevnitř, navenek muž. Tento vztah zdaleka nevyhlíží tak podivně, pokud si uvědomíme, že i v euroamerické společnosti minulých staletí bylo relativně běžné sezdávat mladší dívky se staršími muži. Posléze se Rosaleen probouzí ze svého snu - právě ve chvíli, kdy se nad ní vztyčí šedivé vlčí tělo a horký dech je cítit hladem a krví.

Obvykle při popisu obrazu trpím nedostatkem jazykových prostředků, s charakterizováním výpravy a kostýmů Společenství vlků tomu není jinak. Pozadí příběhu je velmi podobné kulisám filmu Kletba bratří Grimmů. Les je romantický, tajemný, plný mlhy halící jej do snivého oparu. Stejně tak může být děsivý a bezútěšný, když v něm nevinná dívka zápasí o život. Objevují se v něm fantastická zjevení a přízraky jak z opiového či absintového opojení - oživlé loutky (velmi nehezkých a nedětných rysů), starý automobil s mladinkou řidičkou v uniformě, kterou by nebylo těžké sehnat ve fetišistickém butiku (ovšem celý obraz rozhodně nijak vulgárně nevyznívá), v němž sedí postarší, upravený elegán hloubající s lidskou lebkou v ruce a vybavený působivou sbírkou lahviček s lektvary, jenž je spíše ďáblem než Hamletem.

Kostýmy se mi nedaří jednotně zařadit, proto hádám pozdní osmnácté století nebo začátek devatenáctého na malé vesnici.

Hrdinčin červený plášť zvláštně, nevědomky vyzývavě kontrastuje se skromným, ale hezkým živůtkem se šněrovacím korzetem a širokou sukní. Tajemný vlkodlak je zosobněním typického hrdiny pozdně romantické až dekadentní éry, oděn v brokát, jemné plátno a krajky, s ostrými, výraznými rysy a černýma očima. Nejbližší podobnou postavou by mohl být některý z hrdinů Interview s upírem.

Jordanovo zpodobnění proměny člověka ve vlka je jedno z nejlepších, nejrealističtějších a nejsurovějších, které jsem kdy na plátně viděla.


Celé vyznění filmu je krásné, jemně mrazivé a jen málo znepokojivé. Možná jako dobré víno nebo noční procházka na podzim.


Zpět na Zajímavosti